Nikdy jsem nezkoumala, proč jsou ty či ony boty lepší nebo horší. Orientovala jsem se podle doporučení, pocitů, ceny, vzhledu, ale to nejdůležitejší, jestli koupené boty budou dělat moje nohy šťastnými a zdravými, mne nikdy nenapadlo. Když jsem porodila svého syna, začal se boj o dobré boty za dobrou cenu. Ale pořád jsem to neřešila nějak důkladně. Když jsem si koupila měřidlo Plus12 a snažila se aplikovat správný nadměrek, nastal obrovský problém. Bačkorky padaly z nohou. A tak jsem hledala odpověď, proč obuv, která splňuje kritéria „zdravé obuvi“, staví mne i mého syna před šalamounský soud: Nos mě bez dostatečného nadměrku nebo mne nenos. Podotýkám, že v rodině máme několik generací s výrazně vbočeným palcem. A tak jsem se obrátila na autora onoho měřidla pana Wielanda Kinze, který zná nožky dětí a dětské boty velice dobře, protože se staly objektem jeho výzkumu. Šokoval mne radou, že děti by radši měly být bosy nebo v protiskluzových ponožkách. Šokovalo to mne, holku z bačkorkové generace, tak moc, že jsem začala trávit hodiny na internetu a číst všechny dostupné zdroje v angličtině, až jsem dospěla k názoru, že probíhá něco jako revoluce v oblasti dětské (a běžecké) obuvi a že výzkum, který nikdy předtím neměl takové možnosti jako dnes, přichází k převratným závěrům. Mimochodem, už před 20 lety prominentní podiatr Lynn Staheli (čtete dobře, je to lékař specialista na nohy) přišel k závěru, že dětská bota má jenom funkci ochrannou a má vycházet z modelu bosé nohy. A protože takových značek obuvi je na světě jen pár a jedna z nich vznikla přímo za asistence podiatrů, stala se mojí volbou. Důvěřuji Jihoafrické podiatrické společnosti, která schválila značku Vivobarefoot jako obuv vhodnou pro zdravý vývoj dětských nohou. Věřím, že děti potřebují cítit, po čem chodí, aby z toho jejich mozek vytěžil co nejvíc a jejich nožky měly zaručenou svobodu pohybu. Proto moje děti nosí Vivobarefoot.