Dnes bych ráda vrhla trochu světla na téma, které nás matky trápí každé léto. Je lepší otevřená nebo uzavřená špička? Odpověď, jako vždy, není jednoduchá.

Nejlepší bude proto začít fotografií. Jsou na ní nohy mé nejmladší dcery, překonávající „kořen“ na RootyRUG.   Všimněte si, jak vysoko se těsně před došlapem nachází samotný palec. Je to velmi důležitý moment, ve kterém se chodidlo smršťuje a připravuje na náraz, který musí bezpečně absorbovat. Čím výše se palec vytáhne, tím více se zkrátí chodidlo v oblasti podélné klenby, vytvoří oblouk, a tím víc dokáže fungovat jako tlumič.  A zde vzniká problém v momentě, kdy na chodidlo něco oblečeme nebo obujeme. Už i ponožka a punčoška totiž palec, ​​hlavně ten dětský – chrupavčitý, drobný, jemný – výrazně zpomalí, případně dokonce zastaví. Palec naráží na odpor materiálu, jakkoli je tento materiál pružný. Zpomaluje a redukuje tím i smrštění chodidla. V lepším případě zpomalí jen málo, palec materiál povytáhne, ale za cenu změny rychlosti, což je zásadní problém. V chůzi totiž rozhodují milisekundy. Dochází také ke změnám tvaru – palec si vypomůže například kloubem, ohne se do kladívka,  případně se vychýlí k ostatním prstům. Časem se noha naučí dělat kompromisy, uvědomí si, že tento pohyb nemá kde provést a to vede ke kaskádě náhradních mechanismů, ne vždy samozřejmě žádoucích. Setkáváme se s jevy, jako je například vytočení chodidla, pokles podélné klenby, rozvinutí vbočeného palce, a tak dále.. Pokud obouváme dítě od útlého věku, nebo zahaluje nožičky po většinu dne, nikdy se tento smršťovací mechanismus nerozvine na 100 %. Noha na fotce má 15,5 cm a palec je od plosky zvednutý přibližně 4,5 cm. Je to poměrně hodně a jsem přesvědčena, že žádné ponožky, capáčky a boty by jí tento pohyb nedovolily. Je to jen moje teorie?

Sahám po studii z roku 1992, kde výzkumníci Rao a Joseph zkoumali 2300 indických dětí.  Zajímal je výskyt plochonoží. Děti ve věku od 4 do 13 let měly různý počet plochých nohou. Nejvíce plochých nohou, a to 13,2 %, bylo zaznamenáno u dětí, které pravidelně chodily v uzavřené obuvi. Nejméně plochých nohou bylo mezi dětmi, které pravidelně byly bosé, a to 2,8 %. Někde uprostřed se umístily děti, které nosily otevřené sandály, konkrétně 6 %, nebo šlapky (v Indii pravděpodobně žabky). Zde se pohybujeme na čísle 8,2 %. Autoři vyslovili hypotézu, že obuv jako taková přispívá k rozvinutí plochonoží a že děti, které nosí otevřenou obuv, se pravděpodobně častěji při hře zouvají, a tak zlepšují své šance na zdravé nohy. Doplnila bych to o domněnku, že už právě otevřená špička může mít ochrannou roli. Zajisté ale jen v případech, pokud dítě výrazně nezakopává, a neohrožuje palec  úrazem. Myslím si tedy, že vhodnější špička je otevřená a je třeba ji upřednostnit zejména u dětí, kde náběh na problematické plochonoží běží v rodině. Volný palec je jednou z priorit. Otevřená špička má také nespornou výhodu v tom, že nemusíte problematicky ověřovat nadměrek, je totiž jasně vidět. A čím více dítě chodí úplně bosky, tím má větší šanci udržet si tento pohyb palce, který se tvoří dlouho  před samostatnou chůzí. Pozor proto i na dupačky.

Článek ukončím jinou rodinnou fotkou. Je to teniska mého muže. Ta díra na svršku nevznikla náhodně. Palec si postupně vybojoval cestu ven. Palec dospělého muže.  Byl silnější než materiál, ale za jakou cenu… Zdá se vám neuvěřitelné, že by palec zasahoval až tak daleko do středu tenisky? Můžeme se pouze domnívat  proč. Co  způsobilo jeho křivý pohyb? Je to vůbec možné?  Abyste mi věřili, přikládám ještě další foto jako důkaz. Při stoji je palec rovně, při zvednutí prostě utíká do „vedlejší koleje“.  Slabé místo, o kterém je dobré vědět. Ale o tom někdy příště.