Jsem obyčejná máma 2 holčiček, které se mají čile k životu. Skotačí venku, rády objevují všechno nové – a my je necháme; jízda na odrážedle, běhání a lezení po louce, lese i cestách je na denním pořádku… Vyhrají si ale i doma, na návštěvách u přátel i v mateřských centrech…
Když se nám narodila v roce 2010 první dcera Ráchel, byl to zázrak. Ráchelka měla vše pečlivě přichystané, zařízené, byla jsem připravená na vše (to, že realita je jiná, to jsem pochopila až za nějaký čas…) a mimo jiné jsem se nemohla dočkat, až bude chodit a já jí budu moci koupit ty krásné dětské botičky – jistě že ty nejlepší, nejbezpečnější, nejzdravější, i když budou dražší – na botách se nemá přeci šetřit, říkají všichni…. Už cestou z porodnice jsem měla vyhlídnutou báječnou prodejnu dětské obuvi…
Netrvalo to opravdu dlouho, a Ráchelka začala brzy chodit a v 9 měsících jsem jí nakoupila první báječné bačkůrky – ty české s žirafkou k babičce (150,- Kč) a polské s atestem domů (220,- Kč) – a šup s nožičkou do botiček… (Dále k příběhu začnu přikládat fotografie – možná z nich poznáte, co se u nás během dvou let změnilo…)
2011: 9 měsíců Ráchel
2012: 7 měsíců Agáta
2013: Agáta 11 měsíců
Ráchel nebyl ještě ani rok a už běhala venku… Zakoupila jsem bezvadné pohodlně vypadající české kožené boty za 990,- Kč. Dobře poučeni – u bot i bačkorek strkáme za patu prst, aby tam bylo místo navíc a mačkáme na palec, jestli se tam vejde (mimochodem přes ty kožené boty ten palec ani zmáčknout nejde, ale nepřišlo mi to vlastně nikdy předtím divné!). A radujeme se z prvních kroků naší dcery…
2011: 11 měsíců Ráchell
2013: 11 měsíců Agáta
Nožička Ráchelky roste, takže jsme za 3 měsíce po nazutí prvních bačkor kupovali další krásné osvědčené polské bačkůrky za 220,- Kč.
2011: 12 měsíců Ráchel
2013: 12 měsíců Agáta
2011: 13 až 16 měsíců Ráchel
13 až 16 měsíců Ráchell
Nastaly teplé dny a roční dítě začalo objevovat svět venku. Botičky jsme měli pěkně na ven na zahradu, aby nebylo chladno od nohou a aby jí nepíchla třeba včelka.
Pořídili jsme samozřejmě i boty do vody k rybníku (180,- Kč)…
… a kvalitní české sandály na léto (590,- Kč)
a nosili pořád něco na nohou, co kdyby ta včelka… vedro nevedro, nohy obuté… ale dobrá, párkrát jsem se odvážila nechat ji bosou v těch největších parnech, když nehrozí nastydnutí.
Včelka Ráchel za to léto píchla jednou do bosé nohy – vzpamatovala se z toho hned a dál chodila naboso a jednou jí vlétla do sandále – to jí i mě přišlo otřesné! V létě také začaly problémy s plísní na nehtech u nohou… bylo to divné, nenavštěvovali jsme veřejná koupaliště apod., boty a ponožky měla Ráchel vždy nové… tak jsem na pokyn lékaře mazala a mazala, větraly jsme nohy, co to šlo = doma na gauči vždy chvíli a pak zase do bačkor a venku botky…
Na podzim noha zase povyrostla, takže nové polské větrací bačkory (240,- Kč), neb problém s nehty neustával a samozřejmě nové boty ven – neměli naše oblíbené , tak jsme sáhli také po jiné osvědčené české značce (1100,-) – Ráchelka se naučila nazouvat i vyzouvat sama a já byla nejpyšnější matka světa… U babičky jsme měli po bratranci bačkůrky s žirafkou, takže nožičky měly pohodlí všude.
Přes všechnu péči, problémy s plísní neustávaly a Ráchelce na podzim roku 2011 ještě ke všemu slezl nehet na palci u nohy – na otázky lékaře, zda nemá malé boty, zodpovědně přísahám, ne nemá, přeměřeno, vyzkoušeno, kupujeme v častých intervalech nové, testované… (a netuším, že lžu sama sobě a podlehla jsem reklamní masáži, ….jenže ještě téměř rok bude trvat, než na to přijdu…)
2011: 19 měsíců Ráchel
2012: 21 měsíců Ráchel
2012: 21 měsíců Ráchel
Malá vsuvka do příběhu našich nohou: sama sebe jsem se zeptala, v jaké obuvi jsem v popisovanou dobu chodila já – takže doma – nejraději bosa, maximálně v ponožkách – u babičky napomínána, ať si vezmu pantofle, že je chladno (viz ty zelené na obrázku s červeným kočárem…) – pantofle, které pořád takto někde leží, neb v nich sotva přejdu místnost a bolí mě z nich vnější strany chodidel a vlastně celé nohy – ano jsou to ty báječné anatomicky tvarované zdravotní pantofle. V létě chodím po zahradě – nejraději bosa či ve starých velkých ustřižených holinách – galoších po dědovi…. Na jaře a na podzim mám takové obyčejné polobotky z obuvi, kde jsem vyzkoušela snad celý obchod, a tyto byly jediné, do kterých jsem se na šířku aspoň narvala – o nějakém pohodlí se nedá mluvit, ale vyšlápla jsem je, tak z nich žádné hrozné otoky nemám… a do léta to zase přežiju, než navléknu pánské sandály, které, jakmile mohu, sundávám… Konec vsuvky.
Ale pozor, do léta daleko a je tu zima (já vytahuji prastaré kotníčkové s kožíškem – trochu širší než ty podzimní, takže fajn…) a Ráchelce zakupuji její první zimní boty lehké perfektní rakouské(1200,-). Na jaře zase Ráchel nosí krásné české růžové polobotky, hurááá, jsou jí ještě ty podzimní, asi jsme koupili větší, tak aspoň ušetříme (palec přes ně ale nenahmatám ani náhodou, ale prst se mi tam vejde a Ráchelka si nestěžuje, že by jí tlačili… – uf uf uf, jak jsem byla naivní!).
2012: 21 měsíců Ráchel
V červnu roku 2012 se setkávám s Jankou Tóthovou na její přednášce o dětské obuvi. Na přednášku jsem natěšená, nachystaná, protože si jistě vyslechnu, jak jsem výborná matka, když dítěti kupuji všechny ty atestované botičky a bačkorky a jeho noha se má jistě jako v bavlnce… Ale ouha – takový šok jsem opravdu nečekala – všechno vlastně špatně, všechno je jinak – jak je možné, že já dobrá a milující matka, učitelka a vychovatelka jsem něco spletla, nevšimla si, opomněla… Pár měsíců mi trvalo, než jsem si v hlavě vše srovnala, načetla další informace a začala aktivně bojovat za NOHY NABOSO…
2012: 29 měsíců Ráchel
Na konci léta – sice již nově poučena, ale kupuji ještě další sandály a jdu do obchodu se „zdravotní“ obuví s tím, že jistě koupím nejzdravější botu světa… Sandály ze Slovenska za 890,- byly sice celkem široké, nadměrek jsme zvolili tentokrát větší, ale dnes bych s tou tvrdou nepoddajnou botou tak hodila po nějakém nepříteli… Prostě ta hlavní změna smýšlení mě ještě čekala… Poprvé v září 2012 jsem se vypravila koupit tu opravdovou zdravou barefootovou obuv a Ráchelka dostala své první boty SKEANIE.
SKEANIE
Nosila je na podzim celkem často, babičky byly trochu nesvé z toho, jak je bota měkká a že nedrží ty kotníky atd. atd., ale Ráchelka v nich běhala jako nic… Ráchelka poprvé nazula boty, které jí nebyly úzké!!! Vzala jsem všechny její dosavadní boty, vyndala stélky a zjistila, že všechny, ale opravdu všechny boty jsou jí tak úzké, že v nich musí mít zmáčknutou nohu ještě snad více než já ve zmiňovaných polobotkách… Na doma postupně začínala nosit jen protiskluzovou ponožku, bačkory jsme už nikdy žádné od června 2012 nekoupili. A ty co jsme měly po Ráchelce – jsme, světe div se, neschovali naší druhé dceři Agátě, ale poslali do azylového domu, kde snad aspoň někoho zahřejí… Pár měsíců se zejm. prarodiče pořád sháněli po nějaké té botce, co by Ráchelce přece jen pro doma nazuli, ale nebyla, tak musely stačit teplé protiskluzové ponožky.
Má dobrá kamarádka mi půjčila po její holčičce ještě známé rakouské zimní botky, tak jsem byla celkem ráda, že se ušetřila nějaká ta koruna a na zimu 2012 budeme vybaveni… Jenže jak už jsem byla zvědavá a kritická ke všem botám světa, vzala jsem si je zblízka a zjistila, že je dělají ve 3 šířkách a že tato je tedy střední, tzn. naprosto neodpovídající naší extra široké nožce (ostatně stejně jako už ty z loňské zimy!). Kamarádky děti mají nohu opravdu úzkou, takže je jasné, že jim boty této šíře opravdu náleží…
Poslední fází, kdy jsem se snad definitivně probrala z komerčních lží o atestované zdravé obuvi, bylo opětovné strhávání nehtu Ráchelky palce na noze …
Strhnutý nehet
Začali jsme doma chodit opravdu, co to jde naboso, max. v ponožkách, ty rakouské jsem s díky vrátila kamarádce a Ráchelce koupila zimní boty Vivobarefoot . Ráchel v nich strávila celou zimu. Do větších mrazů jsem v nich měla vlněnou vložku asi za 50,- Kč, ale i bez ní byla noha vždy nezpocená a teplá – měla místo na pohyb. Nosila normálně tenkou nebo froté ponožku. Boty Vivobarefoot jsme impregnovali asi 1x za 14 dní dle toho, jak moc bylo mokro. Ve sněhu nám nepromokli ani jednou. Děsila jsem se, že budou klouzat – ale práce nohou vyvážila všechny pohyby a ani jednou nebyl jen tak pád na ledovém povrchu… V suchých teplejších dnech zimy jsme v nich vyrazili i na odrážedle, Ráchelka už nebrzdí zběsile špičkou nohy, takže na botách ani tento zátěžový test nebyl téměř znát. (Do extrémně mokrého počasí (déšť, zima a bláto) jsme pořídili obyčejné zateplené holiny, ve kterých těch pár minut nevlídného počasí, když přebíháme do auta a do bytu, snadno zvládne.) Velkým plus je jistě také to, že díky tomu, že boty nemají žádné šněrování, je schopna si je sama od začátku nazouvat i vyzouvat. Vivobarefoot nosí Ráchel tedy nepřetržitě 6 měsíců, příští týden s příchodem jara je umyju, navoskuju, aby prokoukly, a s klidem uschovám pro mladší dceru, neb na botách neshledávám nic, co by jí bránilo je jednou nosit.
Zimní Vivobarefoot Becks
Vivobarefoot Becks
Pro ukázku ještě několik fotografií, na kterých si všimnete, jak má naše dcera širokou nohu (a to není nic ojedinělého v dětském nožičkovém světě!). Někdo možná namítne, že i stélka – vložka z boty Vivobarefoot je Ráchelce vlastně akorát široká, ano, to máte pravdu, ale bota samotná je tak měkká, že nemám strach, že by jí jakkoli deformovala nohu. Nicméně širší boty jsem zatím stejně nikde nenašla…
Stélky Vivobarefoot
Na stélce z Vivobarefoot bot je vidět, jakou šíři noha zabírá, na bílé stélce z holiny je zase ukázka toho, jak v ní Ráchel musí krčit palec, aby se jí tam nožička vešla.
Stélka z holín
A jak to tedy u nás dnes vypadá s (ne)obouváním?
Asi takto:
14 – ti měsíční Agáta žije klidně svůj život doma a v kočárku v ponožkách a na první kroky na ven jsme jí pořídili návleky Stonz.
Tříletá Ráchel nechodí celou zimu v ničem jiném než ve Vivobarefoot a už se těší na jarní Vivobarefoot boty:
Vivobarefoot Rooty
Vivobarefoot Gobi
A mě již tři měsíce patří ty hnědé Vivobarefoot boty, chodím jen v nich, neboť jsem našla poprvé v životě botu, která mě nikde, ale opravdu nikde netlačí a neomezuje.
Petra
